Na zkušenosti s prezentací moravského pečiva v hlavním městě jsme se zeptali manažerky přílepské pekárny Ireny Štěrbové:
Co vás vedlo k účasti na festivalu regionálních značek?
Jsme malí výrobci regionálního pečiva, naše produkce se dělá ručně s dodržování tradičních postupů a surovin. Na Kampu jsme se vydali především ke zjištění, jak si naše výrobky stojí v nebývale tvrdé konkurenci. Doma není nikdo prorokem, je dobré zjistit, co našemu pečivu řeknou nároční obyvatelé Prahy a cizinci. Chceme naší produkcí dát lidem to, co jim chutná. Ale mimo jiné i podporovat pověst regionu jako nositele živých tradic, což má podle mě širší význam, než pouhý prodej zboží.
A podařilo se? Co v Praze nejvíce šlo na odbyt?
Myslím, že jsme byli úspěšní. Obsloužili jsme během jednodenního festivalu na 600 zákazníků, Odhadem osmdesát procent z nich byli zahraniční turisté, naštěstí mladé pekařky z Přílep jazyky docela ovládají. Největší zájem překvapivě byl o krajíc domácího chleba se škvarkovou pomazánkou a cibulí. Prodali jsme taky všechny chlebové placky se zelím, valašské frgály a jablka v županu.
Chleba se sádlem je v Praze největší pochoutka?
Čemu se divíte! On není chleba, jako chleba. Měli jsme jeden ukázkový pecen rozkrojený, jeho vůně, barva a křupavost kůrky sama o sobě láká k zakousnutí. Pochopitelně i škvarková pomazánka byla z domácích surovin - a když dáte k sobě dva kvalitní výrobky, pak je výsledek dokonalý.
Jak přijímali typické moravské chutě cizinci?
Nejprve se nekonečně vyptávali, pak opatrně ochutnávali a nakonec bez rozpaků nakupovali. Je to logické, každý je z domu „naladěn“ na jiné chutě, to co se nám zdá běžné, je pro zahraniční návštěvníky raritou. Třeba již zmíněné chlebové placky se zelím, nebo frgál - „valašská pizza“. Pro nás je poučením i zadostiučiněním, že moravské chutě v Praze jednoznačně zaujaly a mnozí ze zákazníků se vyjadřovali o tom, že Morava musí být velmi zajímavou zemí, kterou stojí za to navštívit, když se tam pečou takové dobroty. Takže jsme pro náš region udělali také kus dobré propagační práce.
S Irenou Štěrbovou hovořil Zdeněk Urbanovský
